Proč by každý měl znát hodnotu svého času a své práce

Děje se to všude a pořád. Dělo se to kdysi, děje se to teď a bude i dál. Problém to bude do té doby, dokud se najdou lidé, kteří půjdou pod svoji hodnotu a pod hodnotu lidské práce.

Jen velmi nerada a málokdy se pouštím do vážnějších témat. Jednak proto, že se necítím dostatečně jako odborník na témata, o která se zajímám (moje znalosti jsou možná trochu hlubší, než jen úplně laické, ale většinou se do toho neponořím do hloubky natolik, abych se cítila jako odborník), pak ale taky proto, že mám blog jako odpočinkovou aktivitu a to poslední co chci, je se u jeho psaní rozčilovat. Blog ale často funguje taky jako terapie, takže občas se tomu člověk prostě nevyhne.

Možná je zvláštní, psát takový článek k fotobankám hned tak ze začátku, ale je to téma aktuální kvůli nějakým novinkám v cenové politice, navíc je dobré si to uvědomit hned na začátku, než se člověk do něčeho doopravdy pustí za peníze.

Mezi námi je spousta těch, kteří začnou fotit, protože chtějí mít hezčí fotky z cest a telefonem je to baví. Pak zjistí, že teda hezčí fotky mají, ale že to chce ještě nějak dál zpracovat, tak se to trochu naučí. Následují nadšené reakce z okolí a sem tam nějaký kamarád, který by rád pár fotek sebe nebo třeba svých dětí.

Nejdřív to uděláte zadarmo, protože jsou to kamarádi a pro vás je to koníček. Když těch kamarádů přibude, možná vám někdo nabídne, že vám za nafocení zaplatí.

To je ten okamžik, ve kterém by měl přijít obrovský blikající vykřičník…

DSA_1036 kopie

Ptáte se proč?

Ráda vám na to odpovím. Pokusím se to udělat nějak srozumitelně a bez zbytečných emocí.

Pokud to máte jako koníček a nechcete se tomu věnovat za peníze, neberte je. Udělejte to pro radost.

Pokud si říkáte, že nebudete kolem někoho poskakovat jen tak, nemusíte. Můžete odmítnout. Protože v okamžiku, kdy se rozhodnete vzít si za focení nějaké peníze, měli byste uvažovat nad tím, že to je práce. A že pokud si nespočítáte správnou cenu, budete svoji hodnotu a hodnotu fotografů, pro které je to obživou, vyhazovat oknem.

Dneska je amatérská technika poměrně dostupná. Kdo to bere zodpovědně se s ní ale nespokojí. Navíc nemá neomezenou životnost.

Pokud si za něco opravdu berete peníze, vemte si tolik, za kolik jste ochotní chodit do práce. Protože to fotografie je. Nepřemýšlejte nad tím, jestli na to máte nebo ne. Ani nad tím, jestli to ti lidé budou ochotní zaplatit. Pokud ne, pak jednoduše ještě nejste dost dobří na to, abyste fotil za peníze. Pokud ano, máte vyhráno a můžete si zařídit živnost.

Myslete na ty, kteří už živnost mají. Ty, kteří se tomu rozhodli věnovat svůj život a udělali si s fotografie svou profesi. Měli by do ceny započítávat náklady – techniku, počítač, software, čas, energie, ideálně vedle sociálního a zdravotního pojištění taky nějaké peníze bokem na nemocenskou nebo třeba dovolenou. Aby jim po zaplacení všech účtů zbylo dost na normální život i na přečkání měsíců mimo sezonu.

Osobně si myslím, že by nebylo na škodu udělat něco podobného, jako je tady v Norsku – dát dohromady doporučené taxy. Lidé se jimi řídit nemusí, ale mají se od čeho odrazit. A nižší ceny o víc než jen nějaké drobné si dá jen hlupák. Protože za prvé kazí trh a za druhé není důvod vydělávat míň, než může. Buďme rozumní a netlačme si ceny navzájem zbytečně dolů, protože dřív nebo později na to doplatíme všichni.

A teď to, proč je tento článek i pod štítkem fotobanky a proč jsem se do jeho psaní vůbec pustila.

DSA_1157 kopie

Udělala jsem jenom lehký průzkum, takže nemám všechny informace hluboko do minulosti. Sama jsem se fotobankami začala zabývat teprve před dvěma lety a pořádně vlastně až letos.

Pro ty z vás, kteří tápete a netušíte, co to je, pokusím se o malou definici. Fotobanky (české označení je nepřesné, oficiálně je to microstock) jsou servery, které prodávají fotografie, videa, grafiku, hudbu. Mají tam spousty přispěvatelů, jejichž práce klientům. Přispěvatelé za prodeje svých prací získají určitou odměnu, každá banka to má jinak, ale za předplatné jsou nějaké taxy, jinak dostávají daná procenta z každého prodeje.

Zní to skvěle, že? No, myšlenka je to moc dobrá, jenže poslední dobou je to víc a víc složité a míň výdělečné, není to zlé jako drobný přivýdělek, ale mezi špičku a do vyšších výdělků se probojuje jen pár nejlepších a nejvytrvalejších. Ostatně tak, jako u všeho.

Fotobanky samozřejmě chtějí vydělat maximum, proto se snaží svou databázi prodávat jak jen to jde. Jenže zacházejí i na stranu, která už není tak příjemná. Některé snižují odměny svých přispěvatelů. Ono ty odměny už tak nejsou žádná hitparáda, když vám je potom někdo sníží, může to být problém. Zvlášť proto, že fotobanková práce má svá specifika a je komerční trochu jinak, než personalizované projekty. Proto většinou to, co prodáváte tam, nevyužijete mimo, takže pokud chcete být úspěšní v této disciplíně, je potřeba na to tvořit bokem.

Velkou výhodou fotobank je to, že si vybudujete své portfolio a ono se prodává. Pořád. Před pár lety se mi povedla fotografie, kterou jsem tam nahrála hned ze začátku a ona se už dva roky prodává. Jednou, dvakrát, někdy i víckrát za měsíc. To je fajn, vydělala mi už skoro čtyřicet dolarů, jenže je tam spousta fotek, u kterých jsem se fakt snažila a ty se třeba ještě neprodaly vůbec. A takových fotografií je tam hromada. Když si pak člověk přepočítá čas nad fotografiemi a výdělky z nich, vyplatí se to opravdu jen těm lepším. Docela to stojí za to ale i nám průměrným, kteří to máme jenom jako lehkou zábavu na propršené odpoledne. Přestane to ale stát za to v okamžiku, kdy začnou snižovat odměny na neúnosnou částku…

Ne uznejte, pro profesionála prodej za 0,25$ směšná částka. Smysl to má, pokud jich je víc. V okamžiku, kdy se minimální odměna sníží na 0,10$ a míň, je to výsměch umělcům.

O tohle se teď totiž snaží Shutterstock.

Mám tuhle banku ráda, mám na ní nejvíc prodejů. Už teď jsou ale příspěvky za stažení nejnižší z fotobank, kam přispívám a oni by je chtěli dostat ještě níž.

Od června začnou platit nová pravidla. Rozhodla jsem se, že počkám, jak moc velký rozdíl tam opravdu bude, jestli to jen vypadá hůř, než jak to ve skutečnosti je. Pokud ale opravdu většina prodejů 0,25$ klesne pod 0,20$, nedej Bůh na těch 0,10$, rozhodnu se (tak jako spousta mnohem větších ryb), z tohoto obrovského rybníku odejít.

Plánovala jsem se letos víc zaměřit na další banky (konkrétně hlavně dreamstime a adobe stock), tahle změna u Shutterstocku mě ale nakopla o kus víc. A možná, že se pak během léta na velký rybník Shutterstock vykašlu úplně a budu se soustředit na ty, které se mi  zdály jako trochu menší rybníky. A možná, jestli seberu odvahu, tak potom i na výběrovější odnože ss.

Jde o to, že i když to člověk má jen jako “zábavu”, pořád ho to stojí spoustu času, úsilí a vlastně i peněz. Nemyslím si, že bychom se měli nechat podceňovat. Fotobanky jsou o tom, že jsou tam licencované práce za dostupné ceny, ale pokud se ceny nezmění a odměny pro umělce klesnou, měli by se přispěvatelé zamyslet nad tím, co si nechají líbit a jakou hodnotu jejich práce a duševní vlastnictví má.

Co myslíte, nechali byste si to líbit, nebo byste se ohradili a případně odešli?

Co jsem se dočetla od zkušenějších, podobnou strategii měl i iStock, který začal odměny snižovat až na současných údajných 0,06$, což už podle mě není ani výsměch, to je jednoduše tragédie. Taky od nich spousta umělců odešla. Jeden by řekl, že se ostatní banky poučí…

_6105129 kopie

Prodloužený pracovní víkend, žádný společný čas a počasí na kočku

V práci nemáme kuchaře. Teda, vaří tam obvykle šéfka, která ale má svoji práci mimo restauraci a času proto málo. A tak poprosili drahou polovičku, aby jim občas pomohl. Jenže… zjistili, že to funguje a teď by se jim líbilo, kdyby tam nejlíp se mnou mohl být pořád. Teda, nijak zvlášť bych neprotestovala, jenže má svoji práci ve vedlejším kempu a taky by si občas zasloužil nějaké to volno. O to víc, že ani jeden nejsme zvyklí na světlé noci a posledních pár týdnů nespíme zrovna dobře.

Nehledě na to, že pokud to takhle bude fungovat, budeme se opravdu vídat jen v práci… a to popravdě není nic, co by se mi dvakrát líbilo. Ono je na jednu stranu fajn být spolu v práci, ale na druhou stranu to znamená, že on svoje volno tráví se mnou v práci a já svoje volno trávím ve dnech, kdy je ve své práci. A to přece není nic super extra dobrého, že. Vztahu přece jen prospívají společné volnočasové aktivity. A psychice taky, abych byla upřímná, když jsem v práci, jsem mezi lidmi, se kterými se neznám. Když jsem doma, jsem tady sama. No, snad brzo najdeme nějaký režim. A nebo to přečkáme do podzimu…

A co ta poslední část nadpisu? Jako naschvál, tak, jak často lidi nadávají a já to nikdy neřešila, protože jsem měla volná odpoledne a po škole jsem pracovala z domu, takže záleželo jenom (skoro) na mě, kdy si udělám volno, teď počasí vychází přesně jako podle hodinek, že v pracovní dny je krásně a ve volné dny prší. Jenom já to mám naopak, pracuju hlavně o víkendech, takže většina lidí je teď spokojená. A já hlídám, kdy by mohlo hodinu až dvě nepršet, abych mohla venku něco nafotit. Tak mi držte pěsti, ať se to trochu otočí a já můžu dny volna trávit jinak, než jen zalezlá za počítačem. I když, jednu výhodu to má – trochu víc času na blog 🙂

DSA_1220 kopie

První velký norský svátek

O konstitučním dni jsem četla dost. Taky jsem viděla spoustu fotek z oslav 17. května. Moc jsem se těšila, že to zažiju na vlastní kůži, tady, přímo v Norsku.

Jenže mi v tom letos štěstí moc nepřálo a kvůli kronaviru se tradiční oslavy nekonaly. Pravda je, že si to upravili po svém.

V práci nám otevřeli. Prý to bylo úplně poprvé, co byla hospůdka v tento svátek otevřená. A byli tací, kteří toho využili. Klasicky byly všude stužky a vlaječky, praporky a hrála jejich hudba, která prý k sedmnáctému patří. Dokonce i dort byl s vlajkou. Teda, jeden byl norský oblíbený, prý nejlepší na světě, druhý jsem dělala já a měl být větší a v norských barvách. Tak jsem jim na něj rovnou vyskládala vlajku. Jo, byli z toho nadšení.

Tak jak tak, radši bych to zažila tak, jak to má být. Lidi chodili, dávali si dort a kafe (to tam není úplně běžné, častěji si dávají pivo než kafe), nosili stužky, chodili v barvách, někteří měli dokonce oblek nebo kroj. Nebylo to ale ono. Nebylo tam tak plno a veselo, jak by mělo.

Tak to vypadá, že si to nejspíš budu muset zažít až příští rok. Nevím sice, co příští rok přinese, ale jak to tak vypadá, možná budu zase tady. Už kvůli tomu, abych si to vyzkoušela a zažila tak, jak to má být. A taky protože takhle milé šéfy jsem asi ještě neměla.

DSA_1620 kopie

Jak jsem se pustila do prodeje svých fotografií

Určitě si tady nehodlám hrát na odborníka. Vím ale, že pár lidí kolem mě se o to zajímá, já taky, a protože teď, dá se říct, mám trochu času na takové srandy, rozhodla jsem se tomu věnovat trochu víc času a zjistit, jestli se reálně dá vydělat víc, než jen pár drobných. Nemluvím o práci přímo se zákazníky, tady je to docela jasné. A pro mě momentálně nereálné, protože tady jednak moc lidí není, neznají mě, nemluvím norsky, a konečně, když sem jezdí, já jsem v restauraci, protože za to opravdu dostávám oficiálně zaplaceno a to tolik, abych z toho dokázala žít.

Z online prodeje fotek jsou to zatím opravdu jen takové drobné, maximálně pár dolarů měsíčně, že se to nedá brát nějak vážně. Pravda ale je, že to pomalu začíná růst (jakože hodně pomalu, to ale nevadí) a proto tomu chci dát šanci.

Než se pustím do dalších článků o podobném tématu, dejte mi prosím vědět, co by vás zajímalo. Focení samotné je příliš obsáhlá disciplína na to, abych se jí mohla věnovat dopodrobna příliš obecně. Jakou techniku používám bych určitě vynechala rovnou, leda snad článek o tom, s čím konkrétně fotím a co se mi na tom líbí a nelíbí, ale nejsem přes techniku odborník. Ale třeba něco o tom, jaké fotky zatím mají úspěch, polemika o tom proč… nebo možná o konkrétních fotících stylech, jaký je rozdíl mezi fotkami s různým účelem? Řekněte si.

DSA_0984 kopie

Když se zima ani v květnu nechce vzdát

A je to zase tady. Myslím, že v česku už jste se skoro začali připravovat na léto, nejen na jaro, a my určitě aspoň na jaro a zase nic. Pokud vím, dnes ráno byl i doma sníh (myslím teď čr, ne moje rodné městečko), nám tady s přestávkami sněží už od sobotní noci.

Všechno to začalo v sobotu v noci, cestou domů. Jakoby se něco přehouplo. V sobotu bylo hezky vlezlo, ochladilo se, ale sníh už roztál skoro všechen. K večeru nám zavolal jeden Nor, že prý jestli nechceme přijet a jet s ním na výlet. No tak… jasně že jo, takové nabídky se přece neodmítají. A tak jsme vyrazili. Nic moc bližšího nám neřekl, takže jsme netušili, co čekat. Dostali jsme loď a jeli na výlet. Po vodě to bylo jen pár minut jízdy, do další z norských mini vesniček. Celá akce byla, že nás zavedl do hospůdky, která se v sobotu poprvé v sezoně otevírala. Byli jsme tam jediní cizinci…

Ale bylo to moc fajn. Hezké místo (bohužel, zatím tam mám fotky jenom s lidmi, které tady určitě zveřejňovat nechci, ale třeba se příště povede a vezmu foťák), příjemná společnost s dobrou angličtinou a teplý čaj.

Sice sluníčko zapadá, ale už není tma. Takže cesta zpátky byla s trochou adrenalinu, ale přesto v pohodě. Pak autem to ale přišlo. Já byla z lodi zmrzlá skoro na kost a to bylo znamení, že je fakt zima. Po přesednutí do auta a vyjetí z jedné vesnice nám totiž celý zbytek cesty sněžilo. V neděli s pár přestávkama sněžilo celý den, včera sněžilo taky skoro pořád, sem tam to proložil déšť a sem tam něco mezi sněhem a kroupami.

A dneska? Do rána byla za větrem pokrývka a kolem oběda byla chumelenice, že jsme sotva viděli na mola vedle domu. Druhá strana zátoky ale byla za hustým bílým závěsem ze sněhových vloček. Některé měly zhruba velikost dvacetikorun.

Norské jaro mě opravdu nepřestává překvapovat… víc mě ale překvapil květnový sníh na Českých horách. Kéž by chtěl přinést víc vody do naší přírody…

DSA_1032 kopie

5 věcí, co jsem chtěla v dubnu stihnout – jak to dopadlo?

Věřím, že spousta z vás to zná. Naplánujete si něco, co byste rádi dodrželi. Ne vždycky je to jednoduché, ale i snaha se cení. Já jsem jedna z těch, co si toho obvykle naplánuje příliš, proto jsem se tentokrát snažila držet při zemi a plánů na duben bylo jen 5.

I tak jsem je nezvládla všechny, ač z docela dobrých důvodů.

Začneme Velikonocemi – barvení vajíček se povedlo, zkusila jsem dva přírodní způsoby a byla to zábava. Fakt, že to tady není úplně jednoduché, protože spoustu věcí nemáme, byl překvapivě výhodou, protože mi to dovolilo víc přemýšlet a experimentovat.

Beránek se nekonal, neměla jsem sílu přemýšlet jak to udělat bez formy. Místo toho jsem ale udělala skořicové šneky (už teď je miluju) a jablečný crumble (taky velká mňamka, škoda, že to na fotky nevypadá tak dobře).

To bych rovnou spojila s čokoládovými uzlíky, trénuju teď variaci se skořicovou náplní místo čokoládové. V přípravě těsta není velký rozdíl, ale ta skořice mi přijde jako univerzálnější varianta, milujeme je na snídani. Nejlepší jsou ale pořád samozřejmě chvilku po vytažení z trouby.

Druhá věc, co se mi nepovedla, je dočtení Tří mušketýrů. A jsem za to ráda. Počasí se zlepšilo, takže víc chodím ven, takže bod č.5 se povedl, a já nemám tolik potřebu sedět doma a přemýšlet coby. Taky jsem začala trochu víc pracovat na fotkách, protože překvapivě máme konečně internet v plné polní a já prostě můžu.

Co vy? Splnili jste některé plány, které jste na duben měli? Nebo se vám povedlo něco jako variace na některý z mých plánů?

DSA_1425 kopie.jpg

První pracovní víkend a malé lekce norštiny

Letošní rok začal zvláštně pro nás všechny. Pro všechny nejspíš bude mít i následky. V Česku se restaurace otevírají od příštího týdne, tady se už otevřít mohly. S určitými pravidly, ale máme otevřeno. A to je pro nás rozhodující.

Co se týká restaurace, systém mají spíš bufetový, pokud jsem to ale pochopila správně, je to tady běžné. To znamená, že si lidé chodí objednávat k baru, my roznášíme jen jídlo. Tak asi fajn, nenaběhám se tolik.

Otevřeno ale nemáme na plno, zatím jen víkendy a to ještě ne úplně komplet. Důsledky pandemie? Taky.

Další z nich je fakt, že Norsko má zatím hranice zavřené. To znamená, že i když zaměstnavatelům nijak zvlášť nevadí, že neumím norsky, je to malinko problém. Starší lidé (třeba 70+) anglicky nemluví a tím, že se cestování do zahraničí nepodporuje, vypadá to, že tam letos nejspíš budu jediná cizinka.

Buďme upřímní, jak byste se tvářili na obsluhu u nás, která by neuměla česky? Já bych byla přinejmenším překvapená a určitě ne nadšená. Proto se cítím zvláštně, když jejich jazyk moc nezvládám. Být kemp plný cizinců, cítila bych se míň nepatřičně.

A tak se snažím pochytit co nejvíc. Šéfová se mi snaží pomáhat, ochotně mi radí a když přijde někdo, s kým se nedomluvím, přijde na pomoc.

Po prvním dni jsem měla pocit, že to nemám šanci zvládnout, zbytek víkendu už ale byl trochu lepší. A tak se mi vrátila naděje, že to projde a třeba to léto tady zvládnu bez větších potíží.

Ale malé plus, na zkoušku jsem tam pekla svůj oblíbený mrkvový dort. Chutnal jim, dost na to, abych dostala volnou ruku k tvorbě dezertů. Takové malé velké plus.